Petr Hulinský

Květen 1945: hrdinství, nebo alibismus na poslední chvíli?

6. 05. 2010 15:05:32
Češi se při debatách kolem statečnosti, či nestatečnosti během 2. světové války dostávají především v otázce domácího odboje do schizofrenní situace. Od roku 1938 si v sobě v podstatě neseme pocit selhání a neschopnosti, který byl ještě znásoben vojenskou pasivitou při podobné situaci o třicet let později v srpnu 1968. Jsou to ale pocity oprávněné a nutné?

S nádechem ironie se říká, že Češi naposledy bojovali na Bílé hoře, a to ještě za ně válčily moravské pluky. Sice nám napravovali reputaci během 1. světové války legionáři, o dvacet let později jednotky na východní a západní a africké frontě, ale na domácí frontě jsme zcela zklamali. Podobně tomu bylo na samém konci války. České i Pražské povstání nebylo nic jiného, než snaha napravit pošramocenou pověst národa, za který bojují a umírají cizí.

Myslím, že sebemrskačství rozhodně není namístě. V důležitých dějinných zlomech 20. století selhával ne národ jako celek, ale jen jeho malá část – především politici. V třicátém osmém se spoléhali spíše na cizí pomoc, než na vlastní síly. Kapitulantství podpořila ještě vláda druhé republiky a Háchova podřízenecká mise, kdy 14. března 1939 předal zbytek okleštěného Česko-Slovenska do rukou Hitlerovi.

Podobně tomu bylo v srpnu 1968. Proti tankům se postavila ulice s holýma rukama, československé tanky a vojsko zůstaly v kasárnách. Tak o čí zbabělosti je vlastně řeč?

Je snad vůbec oprávněné zmiňovat se, že v květnu 1945 si Češi dělali jen alibi, kdy Němce hnali z východu Rusové a ze západu Američané s Angličany? Proti milionu mužů armády, která v české kotlině v tu dobu ještě zbyla, mohli Češi vzít jen zbraně protektorátní pseudoarmády, četnictva a policie. Že bude konec války 8. a 9. května, to víme dnes my, ale lidé tehdy netušili, jestli skončí konflikt za týden, nebo měsíc. Navíc nebylo nic jednoduššího, než v čekání přečkat, až se z obou stran přiženou armády a utnou německé řádění. Jít do takového boje, jehož výsledek sliboval předem spíše masakr a těžké krveprolití, znamenalo riskovat život doslova v posledních vteřinách.

Přesto šly tisíce Čechů do boje, jehož výsledek byl předem velmi nejistý. Jistě, v květnu 1945 bouchla i šest let potlačovaná nenávist, odhodlání vyřídit si s okupanty účty, pomstít se za dva tisíce sto dnů strachu, popravené a umučené. Výbuch zloby, který ještě dnes lidem v té době někdy vyčítáme a připisujeme k nedobru, byl přirozenou reakcí a najdete ho ve všech končících válkách. Potkalo to okupanty ve všech zemích i časech.

Poselství, které nám všichni bojovníci z května 1945 tehdy vyslali, je mnohem výraznější a důležitější, než si stále dokážeme uvědomit. I v hrdinství totiž platí, že je lepší pozdě, než nikdy.

Autor: Petr Hulinský | karma: 31.68 | přečteno: 5480 ×
Poslední články autora