Než aby podepsal komunisty vypracovanou ústavu, 7. Června 1948 prezident Československé republiky Edvard Beneš rezignoval. Bylo to jeho poslední výrazné politické gesto. Možná nejvýraznější, kterého se po návratu z Anglie po válce dopustil. Bohužel gesto pozdní a současně už spíše jen symbolické.
Postava Edvarda Beneše nepřestane zřejmě ještě pár desítek let iritovat jeho odpůrce i stoupence. Oba tábory jsou možná vyvážené, a čím více času plyne od těch časů, tím méně emocí musíme zapojovat při hodnocení druhého československého prezidenta.
Benešova abdikace v blížícím se létě po únorovém komunistickém puči už nemohla ničemu zabránit. Západ definitivně vypustil střední Evropu ze své sféry vlivu, protože po zničující válce neměl dost sil na další souboj se Stalinem. Ten ovládl východní a střední Evropu, byl před dokončením atomové bomby a zvýšil svůj vliv v Asii.
Nemocný prezident přišel s abdikací o tři měsíce později. Kdyby podobný silný moment prokázal už na konci února, možná by se vývoj země ubíral, i přes nesmírně silné komunistické pozice, jiným směrem. Určité šance by dodal jeho případný odjezd ze země – ale i tady své šance promeškal. Gottwald si už dal pozor, aby mu někudy přes ještě nezadrátované hranice taková persona unikla.
Zbylé tři měsíce, které prožil až do své smrti 3. září 1948 ve své milované vile v Sezimově Ústí, byly pro nezlomené občany země jakýmsi časovým i reálným prostorem, kdy mohli návštěvou nebo aspoň myšlenkou vyjádřit svou podporu poslednímu významnému politikovi na tehdejší politické scéně. Ostatní už byli paralyzováni, ve vězení, mrtví, nebo na útěku.
