Konec války aneb Ať žijí poražení!

            V mládí si generace mých vrstevníků před tuzexy občas povzdychla, když jsme pokoutně sháněli bony nebo marky na džíny, abychom nebyli mezi movitějšími spolužáky za hlupáky, co bychom dali za to, kdyby Československo prohrálo válku. Doma nás prarodiče za podobné poznámky pohlavkovali, protože si válku okusili na vlastní kůži a mnozí ji přežili jen šťastnou shodou náhod. Ale my to brali z té materiálnější stránky, vše vzdálenější než deset let od přítomnosti pro nás byl věk dinosaurů.

           Koruna byla převoditelná jen podle rublu, na černém trhu jich našinec za západoněmeckou „mařenu“ musel vyplatit patnáct až dvacet, to podle situace a nálady majitele devizového konta. Zkrátka nám bylo chvílemi do breku a vzteku, že poražení Němci, kteří tu šest let dusili Čechy a drancovali cukrárny od šlehačky, kterou v hitlerovském Německu už roky kvůli zbrojení neznali. Že jim spojenci srovnali nejen Drážďany, ale půlku říše, se zemí, a přesto sem k nám přijížděli v mercedesech, zatímco u nás se auta rozdělovala přes pořadníky. Němci strkali portýrům před hotely dýško v tvrdých a jezdili si po celém světě, jako by se nechumelilo. My mohli akorát do východoněmeckých Dráždan, a to nás ještě na hranicích zakomplexovaní a horliví celníci šacovali jako dopadené kapesní zloděje, jestli nepašujeme měkkou východoněmeckou měnu. Co bychom tehdy, v telecích letech, dali za to, kdyby to bylo na konci války jinak. My poražení a jak bychom se za dvacet let po válce asi měli. Tehdy jsme byli vítězové a měli holé zadnice, ušklíbali jsme se v hodinách dějepisu a občanské výchovy.

          Byly to naivní představy teenagerů. Až dlouho v dospělosti člověk pochopil, že se dějiny valily k 8. květnu 1945, který slavíme nanovo jako Den vítězství, mnohem složitěji. Ale celým generacím, včetně té mojí, se utvářely nesmazatelně pocity k situacím, kterými jsme si pomáhali vnitřně vysvětlovat zamotaný chod událostí. 

         Jedno však postoj nás, kterým byla tehdy válka ukradená, tak jako je mnohým dnes ukradená válka někde v Perském zálivu, ukazoval. A měli bychom to mít na paměti stále. Čas zahlazuje nenávist, zlobu, bolest i pomstychtivost. Ti, kdo nezažili bolest na ztrátou blízkých za války, nejsou horší jen proto, že je to nebolí stejně. Nesáhli si na rozpálená kamna, nevědí, co a jak pálí. Dnešní patnácti až dvacetiletí se bez zábran baví s Rusy, ale jejich prarodiče, kteří v srpnu 1968 na „osvoboditelské“ tanky házeli dlažební kostky, těm se při zaslechnutí ruštiny otevírá kudla v kapse.

         Proč o tom všem píši? Snad proto, že bychom při Dni vítězství neměli myslet jen na nepřítele a porážku. Zkusme víc přemýšlet o odpuštění a budoucnosti a nesnažit se utvrzovat v pocitu – já jsem vítěz. Mám hrozně rád postoj britského premiéra Winstona Churchilla, který má v Praze na Malé Straně u britské ambasády bustu. Občas tudy chodím a tak si nikdy nezapomenu připomenout slova, která jsou na podstavci vytesána. „Ve válce rozhodnost, v porážce vzdor, ve vítězství velkodušnost, v míru dobrá vůle.“